Fuckin' Kanada

By E - 11:30



Sbalit si jen to nejoblíbenější oblečení, černý, bílý triko, jedny tenisky, řasenku, tři knížky, jeden sešit, pár ořezaných tužek a foťák. Přestěhovala jsem se do Montréalu, abych viděla svět. Nebo abych viděla svoji budoucnost trochu zaostřeněji, než jsem ji viděla v Praze. Tam je stále moje srdce (platonické) a největší smrad v metru.


Vyšla jsem z metra v centru, zamotala se mi hlava při pohledu na mrakodrapy. Zamotala se mi stejně, jako když v Bohnicích vylezeš s autobusu a máš tíseň. Tady ale úzkost mizí. Za pár blokama je Čínská čtvrť, ve vzduchu sójová omáčka a v postranní uličce fronta na nejlepší kachnu ve městě. Vzduch je stejný, jako když vylezeš ze sprchy, která byla moc horká. Puls stoupá a moje potní žlázy jsou tobogány v aquaparku.

„Kdybych mohla cestovat v čase a znovu se rozhodovat o profesi, byla bych asi novinářka,“ řekla mi dvacetiletá M., která právě nastoupila do druhého ročníku bakaláře na srovnávací literatuře. „Ale jen pro Radio Canada,“ dopověděla a skupinka jejích vrstevníků ji nadšeně kvitovalo. Potkávám svoje mladší spolužáky a v duchu se směju tomu, že mi za 14 dní bude 26 a o změně své životní cesty uvažuju dennodenně už skoro stejnou dobu.

Slečny, co si balí cigarety, týpci, co nosí pruhovaný trička, přehrávají si pantomimicky díla světové literatury a cucají pivo ze sámošky, protože v hospodě je dvakrát dražší. Děcka, která nevědí, jestli jsou víc Francouzi, nebo Američani. Jsou Kanaďani a vědí, že jim to celý svět závidí. „Máme skvělý PR,“ říká můj spolubydlící, „jo, já vím, že je Trudeau takovej hezoun, no.“

Québec je ještě menší ostrov na tomhle ostrově. „Jsme hodně jiní než zbytek Kanady, víme to, není to jen jazyk, ale i kultura a mentalita,“ říká R. a pouští z jukeboxu místní pecky (připomíná to Karla Gotta). Mimochodem z Montréalu pocházejí třeba Arcade Fire (fun fact). Québec je druhou největší kanadskou provincií a jedinou, kde je angličtina ve výrazné menšině. Jacques Cartier tu byl jako první Evropan v 16. století, vylezl na horu Mont Royal, rozhlédl se a řekl, že vidí v dáli město veliké, nebo tak nějak. A tak byl na světě Montréal.

Každá čtvrť je jiná, každá ulice má svoji vlastní atmosféru. Vylezeš v downtownu a jsi uvězněnej mezi sklem a betonem. Vylezeš na Jean Talon, cejtíš vůně farmářského trhu a zaflusaný výlohy starých bufetů se smaženým kuřetem. Vylezeš v Côte-des-Neiges, jdeš do parku Mont-Royal a jsi v lese, kde mají veverky větší ocasy, než je tvoje hlava. Jdeš ulicí směrem k Jarry, na verandách visí québecký vlajky, o schodiště je opřený dětský kolo a na dvorku je basketbalový koš. Doslova na každým dvorku. Trochu ušpiněnej týpek v bílým tílku a džínech postává ve dveřích, před ním ve váze kytka jak pro nevěstu, kouká na tebe a usměje se, jen tak. A tak se usměješ zpátky a doufáš, že nejde za tebou a není to úchyl, protože takhle přemýšlíš.

Ale teď jsi v Kanadě, nauč se, že lidi se usmívají, děkují si ve dveřích, ptají se tě, jak se máš a čekají frontu na autobus. Smiř se s tím, že jsi grumpy, že tvý spolužáci našli ležet tvůj telefon na stole v hospodě a shodli se, že musí patřit někomu, kdo je hodně „dark“ (vy nemáte Pollocka na tapetě?), buď trochu easy peasy, běž si zaběhat, grilovat kuře, jíst poutine a družit se. Jsi ve fuckin‘ Kanadě!

  • Share:

You Might Also Like

0 komentářů