Pryč. Než budu dospělá.

3:24


Všichni mi říkají, jak je skvělé, že jedu do Kanady. Jo, je to docela fajn, ale co je na tom nejlepší, utíkám od dospělého života.




Před měsícem jsem dodělala magistra, tedy dovršila svoje vysokoškolské vzdělání, neb dizertační práce na mě má příliš mnoho slov.

Jsem dodělaná, hotová, upečená, dotvarovaná a mám nejlepší pleť, jakou jsem kdy měla. Takže asi vrchol.

Jenže jsem taky dost nerozhodná, úzkostlivá, nedůvěřivá a nevěřící. Hlavně v sebe. Měla jsem jistotu, že je ještě „povinná“ škola přede mnou (protože to tak prostě v mojí bublině je), že ještě nemusím nic, protože rodiče jsou dost skvělí a podporují mě v tom, co dělám. Teď si prodlužuju studium jen proto, abych nebyla zodpovědná sama za sebe, protože mám neskutečný strach, že nekonečně selžu, že mě nikdo nezaměstná, protože vlastně nic neumím a tak skončím s pláčem jako třicetiletá nezaměstnaná ve svém dětském pokojíčku. Jo, s tímhle každý večer usínám.

Z lidí kolem sebe mám pocit, že úspěch přichází do pětadvaceti let, nebo to není úspěch. Do třiceti přichází Forbes a další srandičky, které vás neinspirují, ale nekonečně deptají. Nestihnete založit start-up v třiadvaceti letech, protože nemáte kapitál z předchozí korporátní práce. Za chvilku bude i střední škola ztráta času, místo hodin občanské výchovy (která je přece k ničemu), tu budou pobíhat zástupy patnáctiletých tučňáků, kteří vám poradí s financemi, vytvoří mediální kampaň a napíšou román, který se prosadí proto, že jeho tříslovné úryvky vloží do instagramových postů.

Nerozumím tomuhle světu.

Nikdy jsem díky rodičům neměla existenční problém, vždycky jsem měla existenciální problém. Před sebou vidím jen černou díru plnou finančních problémů, biologických hodin a kariérních výzev. A proto utíkám.

Utíkám od zásnub a svateb, od dětí a hypoték, od full-timů i freelancerů, od máminy náruče i od příležitostných paží, od reality, která nevím, jak vypadá, od úvěrů, věřitelů, přátel i kokotů.

Můžete mě sledovat, jak se snažím upatlat ze své osoby osobnost. Bude to ale míň o mně a víc o světě kolem mě.

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Mluvíš mi z duše. A tu existenčně existenciální větu miluju. K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta sdílená krize mi pomáhá! Asi jsem vážně trochu svině.
      Každopádně díky.
      E.

      Vymazat