Říkat NE je láska

By E - 4:43


Furt furt furt furt furt furt furt furt jedeš a najednou bum, stop, dost, ticho... prosím...




Zvuk tramvají, sanitek, tokání semaforu pro slepé chodce, štěkot, uřvané tuctuc divných týpků v metru, snad i dutý tón bankomatu, když plive pár posledních bankovek. A lidi. Všude jsou lidi.
„Normální“ život se nedá žít bez hluků a zvuků, bez lidí a jejich všudypřítomných pohledů a nesmyslně neuctivých poznámek „madaaaam, můžete se posunout?“. A potom se, světě, div, že mi začíná pršet do nosu a výraz v obličeji páchne po hodně nezralých citrónech.

Pár posledních měsíců jsem zkoušela pracovat v cool odvětví – marketing se tomu říká, social marketing se tomu taky říká, no prostě ťukáš facebookové statusy a snažíš se mít krásný instagram feed. Teď se to nosí, a tak jsem po vzoru nesmyslné módy bílých tenisek zavítala i do této vířivé vody. A nečekaně jsem se naučila snad nejlepší věc za mou dosavadní krátkou pracovní kariéru. Naučila jsem se říct ne, tohle nechci dělat a mám k tomu dobrý důvod – že to prostě není pro mě. Otočit se na vyšlapané cestičce, zjistit, že po krajích nejsou tak dobré ostružiny, jak vám říkali kamarádi, co tou cestou šli. Že vás neustále strhává silný protivítr a vy se snažíte prorážet ten uragán, co vám síly stačí, protože jste na to zvyklí celý život…

Poprvé jsem něco vážně vzdala. Bez boje a bez snahy. Prostě vzdala. Řekla, že díky, ale ne. A ten šutr, co padal z výšky přibližně metr padesát centimetrů, byl slyšet z Dejvic až tak na Čerňáku.

Tím nechci říct, že od teď budu věci vzdávat. A že to tak máte dělat taky, protože je to tak opojné. Není. Je to jako kafe, který pomůže, jen když ho pijete jednou za hodně dlouhou dobu (ale kdo to dělá, že). Chci tím ale zdůraznit zneuznanou dokonalost slova „ne“, které se v mém okolí dá zaslechnout snad jen, když přijde nevyžádaná zpráva na tindru.

„Ne“ je jako mlíko ve filtru, strašně lidí by si ho rádo dalo, ale je jim trapně. „Ne“ je stejně sladké guilty pleasure jako sledování Pokémonů, čtení Bravíčka nebo poslouchání Britney Spears. Vrací vás to do dětství, kdy slovo „ne“ bylo denní chleba komunikace s výchovou rodičů, kdy se mezi kamarádama řeklo „ne, nikam nejdu, máma mě nepustí“. Jenže ta dospělost a dětská radost, že teď můžu „všechno“, časem unaví tak, že vás obtěžuje i to dunění bankomatu.

No jo, jenže po tomhle skvělém zjištění, dosáhnutí titulu a dalších takových těch životních met, si na chvíli sednu na svou starou postel ve svým hometownu u rodičů, nechám na sebe vát čerstvý vzduch vířící se větvemi velkého ořechu, který sousedi dost prostříhali, ale stejně pořád krásně šustí, z kuchyně se line pořádný jídlo, který jsem si nemusela vařit sama, a konečně si otevřu knížku.

No a je to náhodná volba, česká současná próza, proč si neodpočinout, že jo, no ale je to Hana od Mornštajnový, takže holocaust, válka, rodinný tragédie a tyfus. No a jsem zase na začátku.

  • Share:

You Might Also Like

0 komentářů