Avokádová propast

4:05




Vlastně mě hrozně baví psát o avokádových propastech a mé vlastní neschopnosti vypořádat se s dospělým životem. Jenže jsem si moc dobře vědoma toho, že nemám patent na generačního mluvčího a snad ani nechci mít. V. se včera v hospodě rozplýval nad zjištěním, že jeho oblíbený Egon Hostovský napsal ve 30. letech přesně to, co on cítí v roce 2018. A o tom to je. Nejsme ničím výjimeční jen proto, že svoje životy sdílíme na sociálních sítích a stěžujeme si na předražené bydlení. Jsme prostě stejný nuly jako generace před náma, ta před ní a i ta ještě předešlá. lol.

Můj děda je ta nejúžasnější a zároveň nejšílenější osoba v mém životě. Zažil moderní dějiny naší země a je chodící orální historie. Válka, komunisti, Rusáci, normalizace i revoluce a devadesátky, tam všude byl a tam všude seděl. Zároveň je to můj emocionální zdroj nenávisti k minulému režimu a jeho dennodenním důsledkům v současnosti. I tak je to konzervativní pán, který má představu ženy u sporáku. Vadí mi to? Ano. Co nadělám? Nic.

Vážím si ho ale jako nikoho, stejně jako celé jeho generace. Neznamená to ale, že si plivu na tu svoji. Naopak. Jsem přesvědčená, že my budeme v jejich věku stejně vážení a uznávaní. Jen nám ještě pivo teče po bradě a zodpovědnost neexistuje. Nikdo nechce dělat životní rozhodnutí a nikdo nemá náladu na přehnaně vážno. Nechte nám to. Kdy jindy než teď vypít láhev vína ve všední den, kdy jindy než teď šlukovat trávu před barem, kdy jindy než teď se přihlásit do tanečního betlu, kdy jindy než teď vykřičet hlasivky do ticha, kdy jindy než teď nemyslet na druhý, ale sami na sebe. Nechte nám to.

Jenže ono to nikdy není tak jednoduchý. Je to jako s tím avokádem. Je hrozně dlouho nezralé a zelené a tvrdé a hořké. Jednoho krásného dne si ho ohmatáte a je to tu, tmavě fialová barva a konzistence zralého banánu. Rozkrojíte ho a je to krásné, pecka jde odloupnout a dužina chutná jako nebe. Jakože asi takhle si představuju, že jednoho krásného dne dospěju. Už jen vychytat ten jeden den, kdy máte na jazyku dobrotu a ne ohavnou zkaženinu!

Tady vidím jedinou propast mezi námi a generací mého dědečka. Oni to samé měli s bramborou.

Ale jak taky prý řekl Hostovský – jsem vypravěč, nejsem nic víc, nic méně. Ani filosof, ani sociolog.

Čím jsem starší, tím jsem patetičtější, já vím. Je to k zblití. 

You Might Also Like

0 komentářů