Žena v zenu

12:06





Moje drahá přítelkyně mi dnes na můj dopis o tom, jak jsem v absolutním zenu, odepsala „zena v zenu“. Přišlo mi to tak dokonalé a všeříkající, že jsem první větu napsala jako z románu Jane Austinové. Protože ona byla taky dost žena v zenu.

Mám spoustu svých oblíbených žen, jejichž příběhy se ráda rochním ve chvíli, kdy potřebuju inspirační vzpruhu. Samozřejmě nejen žen, ale muž v zenu nezní tak dobře. Navíc tohle je prostě o holkách, sorry.

Coco Chanel, Edith Piaf, Vivien Westwood, Jane Austin, Virginia Woolf, Božena Němcová, Chimamanda Ngozi Adichie…  to jsou moje srdeční ženy. Všechny byly v zenu. Svým způsobem. Coco nosila pánské kalhoty, protože se v nich cítila dobře a chtěla to ukázat ostatním. Edith naprosto bezmezně žila svou vášní, pro zpěv i pro lásku. Vivien je fascinující kreativní žena, která si jde vlastní cestou ve světě módy. Jane, Virginie a Božena pro nás vybojovaly možnost číst a psát literaturu jako normální lidské bytosti. Chimamanda zase bojuje dnes za místo ženy v současném kolotoči.

Co to znamená být v zenu? To je ten pocit, když jdete Chotkovými sady a nevnímáte nic než vůni a barvu šeříků (případně alergickou rýmu kvůli těm jarním ohavnostem). Ten pocit, když máte v hlavě takové to příjemné nic – všechny ty guláše způsobující emoce jsou na svých výchozích pozicích v klidovém režimu. Ten pocit, když se těšíte na rozdělanou práci, na učení nebo klidně i na to, co si večer uvaříte k večeři. Ten pocit, že jste samostatná bytost.

Světě, uvědom si, že i když hodíš ženě v zenu pod nohy klacků, kolik chceš, ať jim necháš na chodníku slupku od banánu anebo nad ni pošleš všechny holuby světa, nelekne se. Nepotřebuje vodit za ručičku, nepotřebuje kupovat pití, nepotřebuje se o nikoho starat a rozhodně nepotřebuje to, co jí všichni cpou – spokojenu velkou rodinu plnou árijských dětiček a poblinkaných tričíček.

Světě, uvědom si, že žena potřebuje svůj zen a ty jí ho bereš. Nech ji bejt a starej se chvilku o chlapy. Žena v zenu potřebuje být sama se sebou, sama sebou, sama.

No a možná jsem si jen vyplavila ranním tancováním zbytečně moc endorfinu a mám pocit, že ovládnu svět. Až zase někdy za týden budu brečet, že nemám kamarády, ujměte se mě někdo, prosím, a dejte mi facku.

You Might Also Like

0 komentářů