Tenhle text jsem nikdy nechtěla napsat.

11:39





Vypráví totiž o takovém tom à la dívčím pubertálním problému, který vytahují všechny bloggerky a známé i neznámé osoby, aby si trochu najely klikbajt. Jenže ono to tak vůbec není. Mít problém je docela problém, já si to uvědomila, když mi bylo asi 17. Měřila jsem asi 168 cm a vážila stěží 50 kilo. A to je teda sakra problém.

Nechtěla jsem o tom psát, jenže dneska jsem si po dlouhé době uvědomila, že jsem někde jinde. Slečna lékárnice se mě totiž zeptala, jestli chci coldrex pro nižší nebo vyšší váhu, protože „netuší, kolik tak asi vážím“, což přeložené znamená „máš velkej zadek a neidentifikovatelný volný oblečení, takže radši budu diplomatická“. Jakože vešla bych se do coldrexu pro nižší váhy, uff, ale vzala jsem si ten pro vyšší, aby měla slečna lékárnice lepší den. A podle toho, jak nadšeně mi vysvětlovala, jak přesně si ten sladkej hnus mám rozmíchat a jak přesně teplou vodou zalévat, očividně jsem jí lepší den udělala.

No ale co s tou váhou? Nebyla to žádná bulimie, ani anorexie. Nebo já nevím, jaké jsou vlastně symptomy, ale nikdy jsem neběhala zvracet jídlo na školní záchody. Teda ani na jiné záchody, i když si to podle mě jednu chvíli rodiče mysleli, jenže já většinou jen prostě potřebovala čůrat po dlouhým nedělním obědu.

Měla jsem jinou poruchu příjmu potravy – ano byla to porucha, protože jsem nepřijímala téměř žádnou potravu. Všechno to bylo v hlavě. Jenže ta hlava se za chvilku rozhodla, že mi ráno stačí trochu jogurtu, dopoledne půlka sušenek a odpoledne teprve nějaký „normální jídlo“. Nebyl problém v tom, že bych nechtěla, já prostě neměla chuť. Když už jsem měla fakt hlad, snědla jsem jen trochu, protože jsem měla nutkavý pocit, že mi určitě bude špatně. Fakt docela crazy, co? Nebyla to taková trága, občas jsem měla lepší den a jedla normálně, proto jsem si udržovala takový stav takřka několik let.

Dneska jsem o tom přemýšlela, jak jsem tak viděla svůj odraz ve vitríně lékárny, že o psychice se mluví, ano, ale v kombinaci s opravdu vážnými případy, depresemi a stavy, kdy nemůžete vylézt z postele. Ale co takové každodenní bonbónky, které ani vy ani okolí nepovažuje za problém, dokud je necucáte několik let a vaše tělo je vysílené, vyhublé a dost k ničemu.

Měla bych sem napsat i nějaký life-changing moment, kdy se všechno začalo dávat do normálu, kila nabývala a já byla shiny happy, co? Tak jednoduchý to nikdy není a já ještě nejsem ready o tom psát. 

Tak třeba příště.

You Might Also Like

0 komentářů