Jsem dítě devadesátek, kdo je víc?

10:38

Od doby, co se mi překulilo na pětadvacet, hodně přemýšlím o životě. Jakože jestli si dát spíš pad thai s kuřecím, anebo s krevetama, znáte to. Jenže dneska jsem otevřela spotify žebříček největších světových trendů, abych držela krok s cool kids, no a zjistila jsem, že na šestém místě je song, který je společným duetem Eminema a Eda Sheerana. A podle vás je svět v pořádku?




A tak poslouchám paskvil s hlasem našeho dětství, kdy bílej raper vítězil nad černochama v osmé míli a kdy jsme nosili zvonáče s přezkou a nesnášeli jsme tričko zastrčený v kalhotech, běhali jsme po venku, stavěli bunkry, záviděli dětem první narozeninový oslavy v mekáči, na školách v přírodě si tajně kupovali Bravíčko a četli nahlas všechny ty velký problémy lidí z fotorománů. Jsem dítě devadesátek, který bude v naší zemi vždycky trochu specifickým druhem. Jsme první svobodná generace, která si s tím množstvím možností ani neví rady.

„Víš, že moje máma už v byla v mým věku rok vdaná?“ – je teď celkem častá třešinka mileniálnských konverzací nad skleničkou vína v Myšákovi. A i když nejsme žádná zlatá mládež, radši si dáme odpoledne víno v ambiente a večer suchý rohlík. Jdeme radši do potenciálně instagramovatelných prostorů, než abychom jen vzdáleně uvažovali o tom, že bychom svoje zvětšující se zadnice ukotvili doma s harantem. Jsme pořád děti, děti devadesátek, kterým patří svět. Zajímáme se o politiku, pěstujeme fikusy, vedeme diskuse nad knížkama, filmama a divadlem, posloucháme story v potemnělých kavárnách o tom, jak kamarádi celý léto pasou kozy v Andalusii a krájejí aloe na Hawaii. A protože taky chceme mít co vyprávět, večer se potajmu přihlásíme třeba na stavbu africké školy nebo stáž v evropském parlamentu – to budou stories, žejo.

Toto není moralizující text, který má stylem black mirror odrazovat od nových technologií a varovat před zkázou lidstva. Jen se snažím skrze halabala analyzování vlastní generace poznat sama sebe.

Žiju každý měsíc víceméně od nuly k nule. Jsem požitkář, co milerád vymění nový boty za chvíli v nový kavárně při čtení New Yorkeru. Jsem chorobný neplánovač, co při představě upsání se k hypotéce chytá ekzém. Jsem neposedná workoholička, která stráví noc nad knížkou, ale osm hodin denně/pět dní v týdnu sezení v kanceláři je středověký mor. Jsem klasicky nerozhodnutá váha, co studuje x škol a oborů najednou, ale z ničeho nemá jedničky. Chci toho hodně dokázat, protože tak se dneska hodnotí úspěch. Musím se vmáčknout do třiceti lidí do třiceti let, musím mít tisíce followerů, abych mohla mít názor. Musím rozumět krizi v Sýrii, vytvořit meme během několika minut a dostávat se do nečekaně vtipných situací, pokud chci zazářit na twitteru. Musím na svět koukat skrz displej iphonu, když chci ukázat světu, že mám talent.


Jo, nemáme to jednoduchý, my, děti devadesátek. Za chvilku z nás pětadvacetiletých dětí budou děti třicetiletý s nulou na účtu a v bytě s dalšíma čtyřma spolubydlícíma. Just saying. 

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Nejhorší je, že ta uvědomělá sebeironie v hledání nějakýho smylsu toho všeho tady moc nepomůže. Mám pocit jako by se z přemýšlení mimo systém stal nový mainstream. Rád bych slyšel nějaké rozhřešení... Jediný co mám je nebrat ten svět kolem tak vážně a upřímně se snažit být sám sebou. A publikovat své myšlenky je o krok dál než přemítání. Takže dobrá práce a díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář!
      Uvědomělá sebeironie je podle mě další společnou vlastností, kterou sdílíme. Milujem se a milujem to.
      Díky ještě jednou a přeju hezkou sobotu!

      Vymazat