#41 Cestovní jednoaktovka: Pogoda

1:24


Vyšlapané tenisky došlapují na vychladlý listopadový chodník Boulevardu XYZ. Kmitají rychle, aby se zahřály, ale o to víc se nositelka snaží všímat detailů, které postupně jako puzzle sestaví dojem z celého prostoru, města, metropole. Brusel je město právě takových detailů, čtvrtí, které do sebe zdánlivě nezapadají. Úzké domečky z monstrózními okny přes celou šíři zdí, ozdobné elfí úkryty, které se lepí jeden na druhého, jako kdyby jim taky byla zima. Magrittovsky surreálné.

Střih. Tma.





A: Musím běžet, letí mi letadlo.
B: To jedete rovnou z práce? To jste dobrá.
A: Zkusím si zavolat Uber.

10 minut později
Řidič Uberu Ivan nechápe, kde má zastavit, A nechápe, kde stojí řidič Uberu. Navíc nepozná Volvo. Nepozná ani Mercedes, Volkswagen ani Škodovku. Uber nehlásí barvu a tak A netuší, do jakého auta má nasednout. Je to vždycky trochu vabank, jestli nenasedne ke zcela cizímu řidiči. A to se nemá.
O 10 minut později A nasedá k Ivanovi. Ivan nemluví česky, ale rusky.

A: Opravdu hodně spěchám, myslíte si opravdu, že tam budeme až v těch 50, které mi hlásí aplikace? Nebude to rychlejší? Co myslíte? Omlouvám se za zmatky. Je provoz?
Ivan: V padesat.

30 minut děsivého ticha. Ivan najíždí na letištní parkoviště. Vidí, jak se A celá nervózně ošívá a přepočítává každou minutu navíc.

Ivan: V pogodě?
A: (mlčí)

Pět minut běhu přes letištní halu, Václavu Havlovi by se ten spěch jistě nelíbil.
A: Ještě mě check-inujete?
Letiště: No jasně.

5 minut.
Letiště: Vy neletíte do Kodaně?
A: NE! Do Bruselu!
Letiště: No to musíte ale k vedlejší přepážce
Letiště 2: Ne, tady se letí do Paříže, musíte tamhle naproti
Letiště 3: Tady letíme do Stockholmu. Musíte tamhle do rohu.
A: Prosím! Nestíhám! Už mi někdo pomozte!!
Letiště 4: Můžete tam jít, ale zaplatíte pozdní check-in.
A: OK. Hlavně mě už pusťte.

10 minut zběsilé bezpečnostní prohlídky. A odhazuje oblečení, nevyhovující předměty, zouvá boty, div A neskončí celé svlečené a bosé.
Fronta u gatu dlouhá jako mámin štrúdl.

Pokračování příběhu se odehrává na plátně za scénou. Zrychleně a černobíle, jako ze staré grotesky.
Autobus do Rotterdamu má hodinové zpoždění. Leje. Těžce leje. Řidič přijíždí, zapálí si a oznámí zmoklému a naštvanému davu, že bude mít 30 minut pauzu. Už vím, co znamená davové šílenství.
Cesta z Rotterdamu na letiště z Eindhovenu je jednoduchá a rychlá. Ne, pokud vám někdo skočí do kolejiště a vy musíte na náhradní autobus, kterému trvá hodinu, než přijede. Samozřejmě chumelí. 20 minut před odletem vbíháte na letiště, snažíte se, aby vám někdo pomohl a dostal vás dopředu. „Haha, no to je ale váš problém. Zkuste se zeptat vepředu, jestli vás někdo pustí…“ – „Dík za nic.“
Závěrem vystoupí A na scénu a zvolá s dikcí nadšené rozsévačky padesátých let.


A: Nikdo a nic mě nepřesvědčí, že bych měla zůstat sedět doma na zadku a necestovat! Ani Ivan. Ten je totiž nejvíc v pogodě!

You Might Also Like

0 komentářů