Jednoho letního večera.
Malá hnědovlasá holčička s mikádem a nažehlenou noční košilkou se těší, že
ještě pár dní nemusí do školky, protože jí Vendula s dlouhýma copama dost
štve. Dneska večer má ale radost, tatínek přišel z práce dřív, protože
bylo horko a koupil jí kopeček zmrzliny, vanilkový. Teď už jen čeká v posteli,
prohlíží si knížku, protože ještě neumí všechna písmenka, čeká, než jí rodiče
přijdou přikrýt a popřát dobrou noc.
Je večer dvacátého srpna 1968
a holčička má celý život před sebou.
 |
| Fotografie: Josef Koudelka, Praha, srpen 1968 |
Nerozumí tomu, maminka je
smutná, sedí v obýváku na pohovce a poslouchá rádio. Tatínek nervózně
chodí po celém bytě na malém předměstí Hradce Králové a klopí oči, jakmile
holčička vchází do pokoje.
Minuly dny a měsíce,
roky. Holčička už je velká holka, co umí číst všechna písmenka, hltá všechny
knížky, které tatínek sežene od kolegů v práci. V pátek přinese jeden
výtisk Škvoreckého, který do neděle musí být pryč. Na holku vyjde až jako
poslední, přestože má ještě mladší sestru, ta tomu ještě ale nerozumí. V neděli
ráno tak vstává hrozně brzo, pečlivě si umyje tři velká červená jablka a pustí
se do čtení a zakusování. K smrti ráda by se v pondělí ráno pochlubila
soudružce učitelce, kolik toho za víkend přelouskala, ale doma by hrozně
dostala. A tak mlčí a v hlavě si představuje celou tu bitvu o Kostelec, a
jak asi tak vypadá Dany.
Na gymnázium šla už po
osmé třídě. Měla štěstí, že její rodiče neměli moc peněz. Slyšela totiž včera večer,
jak si šeptem povídají o rodině, která dřív měla velké stavení, teď chtěla
jejich dcera na gymnázium, ale musela se místo toho vyučit zelinářkou, do školy
ji nepustili. Slečna si u počítání logaritmů často vzpomněla na tuhle dceru, a
dost jí záviděla. Tehdy.
Učila se francouzsky,
hrozně milovala cizí jazyky a strašně toužila se podívat do Francie. Denně si
prohlížela obrázky Eiffelovy věže v učebnici a nevěřila, že někde takové
místo opravdu existuje. Pečlivě si ale opakovala všechna nepravidelná slovesa a
tak úspěšně z francouzštiny i ze všech ostatních předmětů odmaturovala s vyznamenáním.
Moc chtěla studovat
jazyky, cestovní ruch, zahraniční obchod, diplomacii. Prahla po vzdělání a po
cestování. Rodiče sice nebyli velkostatkáři ani jiní živlové, ale ve straně
nebyli. A tak byla tato mladá dáma umístěna na jakýsi ekonomický obor na vysoké
škole a měla prý být ráda, že někde studuje. Položila se s vervou i do
toho a byla jedna z nejlepších v ročníku.
Když odpromovala, nebylo
jí ještě ani pětadvacet. Měla před svatbou a hledala práci.
V září roku 1989 se jí
narodil chlapeček.
Dva měsíce poté cinkala
klíčema pověšenýma na kočárku na hradeckém náměstí.
Za tři roky jsem se
narodila já, taky v září.
Když mi bylo devět, byly
jsme s mámou poprvé v Paříži. Holčička – holka – slečna – mladá dáma –
žena uviděla Eiffelovku, plakala.
Na gymnáziu jsem každé
léto trávila v zahraničí a po maturitě jsem šla studovat francouzskou
filologii. Strávila jsem semestr na Sorbonně. Nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že
bych někam nesměla, něco nemohla, nestudovala, nemluvila, nečetla.
Ale život svých rodičů si
vždycky budu nosit v sobě, s sebou.
0 komentářů