#34 Jednoho letního večera

By E - 12:26

Jednoho letního večera. Malá hnědovlasá holčička s mikádem a nažehlenou noční košilkou se těší, že ještě pár dní nemusí do školky, protože jí Vendula s dlouhýma copama dost štve. Dneska večer má ale radost, tatínek přišel z práce dřív, protože bylo horko a koupil jí kopeček zmrzliny, vanilkový. Teď už jen čeká v posteli, prohlíží si knížku, protože ještě neumí všechna písmenka, čeká, než jí rodiče přijdou přikrýt a popřát dobrou noc.

Je večer dvacátého srpna 1968 a holčička má celý život před sebou.

Fotografie: Josef Koudelka, Praha, srpen 1968




Nerozumí tomu, maminka je smutná, sedí v obýváku na pohovce a poslouchá rádio. Tatínek nervózně chodí po celém bytě na malém předměstí Hradce Králové a klopí oči, jakmile holčička vchází do pokoje.

Minuly dny a měsíce, roky. Holčička už je velká holka, co umí číst všechna písmenka, hltá všechny knížky, které tatínek sežene od kolegů v práci. V pátek přinese jeden výtisk Škvoreckého, který do neděle musí být pryč. Na holku vyjde až jako poslední, přestože má ještě mladší sestru, ta tomu ještě ale nerozumí. V neděli ráno tak vstává hrozně brzo, pečlivě si umyje tři velká červená jablka a pustí se do čtení a zakusování. K smrti ráda by se v pondělí ráno pochlubila soudružce učitelce, kolik toho za víkend přelouskala, ale doma by hrozně dostala. A tak mlčí a v hlavě si představuje celou tu bitvu o Kostelec, a jak asi tak vypadá Dany.

Na gymnázium šla už po osmé třídě. Měla štěstí, že její rodiče neměli moc peněz. Slyšela totiž včera večer, jak si šeptem povídají o rodině, která dřív měla velké stavení, teď chtěla jejich dcera na gymnázium, ale musela se místo toho vyučit zelinářkou, do školy ji nepustili. Slečna si u počítání logaritmů často vzpomněla na tuhle dceru, a dost jí záviděla. Tehdy.

Učila se francouzsky, hrozně milovala cizí jazyky a strašně toužila se podívat do Francie. Denně si prohlížela obrázky Eiffelovy věže v učebnici a nevěřila, že někde takové místo opravdu existuje. Pečlivě si ale opakovala všechna nepravidelná slovesa a tak úspěšně z francouzštiny i ze všech ostatních předmětů odmaturovala s vyznamenáním.

Moc chtěla studovat jazyky, cestovní ruch, zahraniční obchod, diplomacii. Prahla po vzdělání a po cestování. Rodiče sice nebyli velkostatkáři ani jiní živlové, ale ve straně nebyli. A tak byla tato mladá dáma umístěna na jakýsi ekonomický obor na vysoké škole a měla prý být ráda, že někde studuje. Položila se s vervou i do toho a byla jedna z nejlepších v ročníku.

Když odpromovala, nebylo jí ještě ani pětadvacet. Měla před svatbou a hledala práci.

V září roku 1989 se jí narodil chlapeček.

Dva měsíce poté cinkala klíčema pověšenýma na kočárku na hradeckém náměstí.

Za tři roky jsem se narodila já, taky v září.

Když mi bylo devět, byly jsme s mámou poprvé v Paříži. Holčička – holka – slečna – mladá dáma – žena uviděla Eiffelovku, plakala.

Na gymnáziu jsem každé léto trávila v zahraničí a po maturitě jsem šla studovat francouzskou filologii. Strávila jsem semestr na Sorbonně. Nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že bych někam nesměla, něco nemohla, nestudovala, nemluvila, nečetla.


Ale život svých rodičů si vždycky budu nosit v sobě, s sebou. 

  • Share:

You Might Also Like

0 komentářů