#28, #29, #30, #31, #32 Re-iniciace

2:59




Dneska ráno jsem se probudila klasicky tak brzo, abych stihla trhy na Kulaťáku. Nejsem žádné ptáče, biologické hodiny mi ale hlásí, ne až zase tak touhu po potomcích, jako ukrutný hlad. Jak jsem sestupovala pět pater dejvického domu, na jehož chodbě se mísí šedá a modrá, světlo z vnitrobloku a klid. Ranní šedomodrou dnes podkreslovala Mahlerova symfonie. Jako by zněla ze všech zdí, ze všech dveří, trochu i z výtahové šachty. Celou brzce ranní scenérii pohltily tóny, světlo a vzduch. Přibližovala jsem se k epicentru. Zvědavá, kdo se snaží přehlušit své vlastní myšlenky Mahlerem. Ne, že bych to sama nikdy nezažila. Hlušení ale provozuji pomocí bílých peckovitých sluchátek, neboť trpím přílišným pudem sebezáchovy a hrozně nerada ruším ostatní.

Nikdy jsem neměla vlastní pokoj. Za celý svůj život jsem nikdy než pár dní neměla pokoj jen a jen pro sebe, nikdy jsem neobydlovala čtyři stěny kvádru. Maximálně dvě. Jsem odborník na rohový bytový design. Na co nejmenším prostoru, ta největší efektivita. Postel, stůl, židle, knihovna, komoda a věšák. A pokojovky, knihy, které se nevejdou do knihovny, čistá plátna, neumě pomalovaná plátna, zarámované pohledy z pařížských galerií, kufr a batoh, foťáky, polaroid i všechny dráty a nabíječky. Polštáře, paraván, šití, kusy látek, štětce zapíchnuté v nejlevnější ikeácké skleničce, kterou jsem ukradla v kuchyni, roura s diplomem, španělské víno, které čeká na příležitost, a spoustu dalších naprosto zbytných a pro mě nezbytných záležitostí, které se mnou musí bydlet, jinak se necítím doma.

Přesto jsem schopna celé „toto“ přestěhovat kamkoliv během několika dní pomocí pěti velkých modrých ikea tašek. Kolej, Vinohrady, Vinohrady, Paříž, Dejvice, Dejvice. Když navštívím kohokoliv v zahraničí, je to holopokoj ozdobený několika fotkami kamarádů a rodiny. Spoustu oblečení, papíry, možná jedna bazalka. Já kolem sebe potřebuju dennodenní inspiraci, kterou lepím po zdech, nástěnkách a nejradši i sama po sobě. Když totiž přijde krize, taková, kdy ani neotevřu poznámkový blok, elektronicky, ani vintage, kdy se mi hlavou honí miliarda myšlenek, ale nevytváří jasná slova, sousloví, věty a souvětí. Taková, při které je cokoliv tvůrčího fyzická bolest a nejde utišit žádným ibalginem. Taková, kdy máte sen být nejlepší na světě, ale zároveň jste si jistí, že nikdy nebudete. Když tahle krize přijde, potřebuju inspiraci aspoň nasávat z okolí.

To byl můj červenec. A kus srpna.

Druhý srpnový týden jsem prošla celý svůj rohový pokoj. Vyházela tunu nenošeného oblečení, dvě tuny odpadu, setřela centimetry prachu, udělala průvan, seřadila knihy podle původu jejich autorů a autorek (ano, teď moje knihovna vypadá, že její obsah nikdy nikdo nečte), koupila novou pokojovku, protože mi umírá orchidej Vilma (chtěla jsem jí odchod zpříjemnit milou společností) a udělala několikahodinový průvan.

Druhý den jsem přišla do práce a místo klasické rutiny jsem otevřela poznámkový blok a psala a psala a psala. Blbosti. Ale měly podměty a přísudky. Velká písmena a tečky. Souvětí a odstavce. Sice jsem si musela odečíst cennou hodinu práce z výkazu a odpustit jeden flat white, ale stálo to za tu hodinu „něčeho“.  

Jo a symfonii poslouchal jeden pan inženýr.


Kdo si proboha píše tituly na zvonek u dveří? 

You Might Also Like

0 komentářů