Už od útlého dětství jsem pozorovatel. Takový, který
se snaží zachytit aktuální „obrazy“ kolem sebe, zachytit pocit, zachytit moment
svého vlastního života i života náhodných kolemjdoucích. Možná proto mě od
malička oslovoval impresionismus a básně Charlese Baudelaira.
 |
| foto: Henri Cartier-Bresson - Martine Franck, Paris 1967. |
Když jsem povyrostla a obohatila se několika
vysokoškolskými semestry, pohled na zachycování skutečnosti kolem mě se změnil
jen v nuancích. Impresionismus se změnil v klasickou fotografii,
básně v obecné psané slovo. Jsem přesvědčená, že jsou to doposud
nepřekonatelná objektivní média. Vynechávám prozatím zcela umělecký kontext
tvorby těchto obsahů. Nerada bych vytvořila dojem, že pro mě malby Kandinského
či Chirica nic neznamenají, ba naopak. Avšak nesplňují pro mě „objektivní“
hledisko.
Susan Sontagová napsala v knize On Photography: „To collect photographs is to collect the world.” Vyjadřuje tím mé přesné pocity. Fotografie, ač je svým „rámováním“ i retušováním dosti problematická, uspořádává svět kolem nás. Vytváří memento dobrého i zlého.
První
nám známé fotografické snímky zobrazují většinou zcela banální životní výjevy,
např. výhled z okna. Je ale jistým způsobem signifikantní, jakou cestou se
fotografové vydali dále. Světoznámý francouzský fotograf Nadar se proslavil
portréty. Nejčastěji známých osobností. Vidím zde právě to „zachycování světa“,
o kterém hovoří Sontagová. Je to určitá přirozená touha zachycovat pro nás
důležité věci a osoby, ty, které podle nás mají své dané místo v historii
celé civilizace. Proto máme dnes při interpretaci Květů zla před očima
podmanivý hluboký Baudelairův pohled, při němž mrazí. A možná i proto vůbec
Květy zla interpretujeme.
Ve
20. století určitou „nadarovskou“ roli převzali tzv. pouliční fotografové. Ty
bychom si pracovně mohli rozdělit do dvou skupin, jedna tvoří čirý, většinou
městský, dokument. Mezi ně patří opět francouzští mistři, jako byl Robert
Doisneau či Henri Cartier-Bresson. Oba zmínění umělci jsou mými velkými
oblíbenci. Z několika prostých důvodů: tvoří pro mě esenci reálného
života. Doisneau zachycuje zdánlivé banality pařížské všednodennosti, děti
přecházející ulici, mladé Pařížany na slavných březích Seiny. Vše je naprosto
nenucené a přirozené a člověk si přesně takto vryje obraz Paříže do paměti. Je
jasné, že dnešní „reálná Paříž“ je opět někde jinde. Ale doisneovského pocitu
se již nezbavíte nikdy.
Henri
Cartier-Bersson se věnoval pro mě neuvěřitelně zajímavému žánru tzv.
foto-esejí. Publikoval série fotografií, které ale nejsou pouhou sbírkou, tvoří
příběh podobně jako slovo, jen je čtenář donucen číst obraz. Můžeme tak „číst“
foto-eseje ze Sovětského svazu nebo Číny a nemůžeme si být zcela jistí, co si o
tom myslet. Výsek skutečnosti, stejně jako citace v reportáži, stejně jako
hlavní postava knihy, nikdy nemáme zcela kompletní záběr. Nikdy ho ani nemůžeme
lidskými prostředky vytvořit. A neměli bychom se o to ani snažit. Měli bychom
si postupně skládat jednotlivé obrazy, stejně jako to dělá Cartier-Bresson ve
svých esejích, nabízí svůj osobní pohled a nechá čtenáře, aby s ním hru
hrál, anebo ji odmítl. Na obojí má v demokratické moderní společnosti
právo.
Již
řečená potřeba „zvěčňovat“ pro nás důležité věci vlastně docela hezky ilustruje
moderní společnost zaměřenou na individuum. V dnešní době bychom mohli
říct spíše zaměření člověka sám na sebe. Chceme být vyfoceni u Eiffelovy věže,
chceme mít fotografii z promoce, chceme mít společný snímek
s partnerem/partnerkou. Je přirozené si vytvářet databázi svého vlastního
života a zanechávat ji v naději, že na nás nebude zapomenuto.
V dnešní době online médií se ale fotografie dostala ještě zcela jiný
rozměr. Funguje na jedné straně jako důkazný materiál o tom, co a kde a
s kým jsme dělali. Otázkou zůstává – proč? Může to být vytváření sociální
role, kterou sami chceme, aby nám okolí „nalepilo“, chceme se aktivně podílet
na vytváření vlastní image, co víc, my chceme být jejími absolutními správci. Budoucí
generace budou mít velikou potíž určit jakoukoliv autenticitu historických
materiálů, které jim vytváříme…
Psané slovo je samozřejmě o mnoho konkrétnější, pro
náhodného pozorovatele. Slovo, stejně jako obraz vychází z lidského vědomí,
a tudíž napsaný text, úplně stejně jako vyfocený snímek, nikdy nemůže zcela
zaobírat svět ve své celistvosti. A stejně jako u fotografie jsem přesvědčená,
že to ani není jeho úděl.
Pokud se snažím najít jakousi paralelu mezi
Doisneauem, Cartier-Bressonem a psaným slovem, v hlavě mi křičí „The New
Yorker magazín“. Spojuje pro mě důležitou estetické kritérium se zachycením
okolního světa. Tzv. literary journalism,
styl, který se po druhé světové válce jako lavina přelil americkými časopisy,
je právě tím žánrem, který stejně jako fotografie „rámuje“ svět a přitom ho
vlastně uchovává v té nejautentičtější podobě. Proč? Autor těchto textů se
snaží určitými narativními prostředky, které jsou čtenáři známé z fikčních
románových světů, vykreslit reálnou non-fikci. Naprosto fascinující záležitost.
Není to žádný reálný socialismus, žádný
realismus, nedej bože naturalismus. Je to náš svět, který popisujeme nejlépe,
jak dovedeme.
Důležité a velmi problematické je, aby čtenáři vůbec
přistoupili na tuto narativní cestu, v textu i obrazu. Aby věděli, že
slovo i fotografie jsou symbol, do jehož nitra je potřeba se dostat, aby bylo
mediální sdělení funkční. Lidé jsou ochotni vstřebávat obsahy doslovné,
například výpravné filmy anebo televizní reportáže. Současná česká
beletristická scéna je plná těchto „nicneříkajících“ dokumentů, bez metafor,
bez barev, bez chuti. Autoři nevyvíjí invenci a čtenáři jsou šťastní, že
rozumějí literatuře. Proč ale svět kolem nás ochuzovat o metafory, jež jsou
jeho nedílnou součástí? Člověk si je vymezil, a tudíž mají své nenahraditelné
místo. Pokud se snažíme vyjádřit svět bez něj, vždycky bude něco chybět.
Nebojujme s nečitelným světem, naučme se jeho
symboly rozpoznat a užít si tu nádhernou škálu možností při jeho popisu a zaznamenávání.
PS: Esej byla napsána v rámci předmětu na mediálních studiích.
0 komentářů