#25 „To collect photographs is to collect the world.”

By E - 2:37

Už od útlého dětství jsem pozorovatel. Takový, který se snaží zachytit aktuální „obrazy“ kolem sebe, zachytit pocit, zachytit moment svého vlastního života i života náhodných kolemjdoucích. Možná proto mě od malička oslovoval impresionismus a básně Charlese Baudelaira.
foto: Henri Cartier-Bresson - Martine Franck, Paris 1967.




Když jsem povyrostla a obohatila se několika vysokoškolskými semestry, pohled na zachycování skutečnosti kolem mě se změnil jen v nuancích. Impresionismus se změnil v klasickou fotografii, básně v obecné psané slovo. Jsem přesvědčená, že jsou to doposud nepřekonatelná objektivní média. Vynechávám prozatím zcela umělecký kontext tvorby těchto obsahů. Nerada bych vytvořila dojem, že pro mě malby Kandinského či Chirica nic neznamenají, ba naopak. Avšak nesplňují pro mě „objektivní“ hledisko.



Susan Sontagová napsala v knize On Photography: „To collect photographs is to collect the world.” Vyjadřuje tím mé přesné pocity. Fotografie, ač je svým „rámováním“ i retušováním dosti problematická, uspořádává svět kolem nás. Vytváří memento dobrého i zlého.

První nám známé fotografické snímky zobrazují většinou zcela banální životní výjevy, např. výhled z okna. Je ale jistým způsobem signifikantní, jakou cestou se fotografové vydali dále. Světoznámý francouzský fotograf Nadar se proslavil portréty. Nejčastěji známých osobností. Vidím zde právě to „zachycování světa“, o kterém hovoří Sontagová. Je to určitá přirozená touha zachycovat pro nás důležité věci a osoby, ty, které podle nás mají své dané místo v historii celé civilizace. Proto máme dnes při interpretaci Květů zla před očima podmanivý hluboký Baudelairův pohled, při němž mrazí. A možná i proto vůbec Květy zla interpretujeme.




Ve 20. století určitou „nadarovskou“ roli převzali tzv. pouliční fotografové. Ty bychom si pracovně mohli rozdělit do dvou skupin, jedna tvoří čirý, většinou městský, dokument. Mezi ně patří opět francouzští mistři, jako byl Robert Doisneau či Henri Cartier-Bresson. Oba zmínění umělci jsou mými velkými oblíbenci. Z několika prostých důvodů: tvoří pro mě esenci reálného života. Doisneau zachycuje zdánlivé banality pařížské všednodennosti, děti přecházející ulici, mladé Pařížany na slavných březích Seiny. Vše je naprosto nenucené a přirozené a člověk si přesně takto vryje obraz Paříže do paměti. Je jasné, že dnešní „reálná Paříž“ je opět někde jinde. Ale doisneovského pocitu se již nezbavíte nikdy.

Henri Cartier-Bersson se věnoval pro mě neuvěřitelně zajímavému žánru tzv. foto-esejí. Publikoval série fotografií, které ale nejsou pouhou sbírkou, tvoří příběh podobně jako slovo, jen je čtenář donucen číst obraz. Můžeme tak „číst“ foto-eseje ze Sovětského svazu nebo Číny a nemůžeme si být zcela jistí, co si o tom myslet. Výsek skutečnosti, stejně jako citace v reportáži, stejně jako hlavní postava knihy, nikdy nemáme zcela kompletní záběr. Nikdy ho ani nemůžeme lidskými prostředky vytvořit. A neměli bychom se o to ani snažit. Měli bychom si postupně skládat jednotlivé obrazy, stejně jako to dělá Cartier-Bresson ve svých esejích, nabízí svůj osobní pohled a nechá čtenáře, aby s ním hru hrál, anebo ji odmítl. Na obojí má v demokratické moderní společnosti právo.




Již řečená potřeba „zvěčňovat“ pro nás důležité věci vlastně docela hezky ilustruje moderní společnost zaměřenou na individuum. V dnešní době bychom mohli říct spíše zaměření člověka sám na sebe. Chceme být vyfoceni u Eiffelovy věže, chceme mít fotografii z promoce, chceme mít společný snímek s partnerem/partnerkou. Je přirozené si vytvářet databázi svého vlastního života a zanechávat ji v naději, že na nás nebude zapomenuto. V dnešní době online médií se ale fotografie dostala ještě zcela jiný rozměr. Funguje na jedné straně jako důkazný materiál o tom, co a kde a s kým jsme dělali. Otázkou zůstává – proč? Může to být vytváření sociální role, kterou sami chceme, aby nám okolí „nalepilo“, chceme se aktivně podílet na vytváření vlastní image, co víc, my chceme být jejími absolutními správci. Budoucí generace budou mít velikou potíž určit jakoukoliv autenticitu historických materiálů, které jim vytváříme…


Psané slovo je samozřejmě o mnoho konkrétnější, pro náhodného pozorovatele. Slovo, stejně jako obraz vychází z lidského vědomí, a tudíž napsaný text, úplně stejně jako vyfocený snímek, nikdy nemůže zcela zaobírat svět ve své celistvosti. A stejně jako u fotografie jsem přesvědčená, že to ani není jeho úděl.

Pokud se snažím najít jakousi paralelu mezi Doisneauem, Cartier-Bressonem a psaným slovem, v hlavě mi křičí „The New Yorker magazín“. Spojuje pro mě důležitou estetické kritérium se zachycením okolního světa. Tzv. literary journalism, styl, který se po druhé světové válce jako lavina přelil americkými časopisy, je právě tím žánrem, který stejně jako fotografie „rámuje“ svět a přitom ho vlastně uchovává v té nejautentičtější podobě. Proč? Autor těchto textů se snaží určitými narativními prostředky, které jsou čtenáři známé z fikčních románových světů, vykreslit reálnou non-fikci. Naprosto fascinující záležitost.  Není to žádný reálný socialismus, žádný realismus, nedej bože naturalismus. Je to náš svět, který popisujeme nejlépe, jak dovedeme.


Důležité a velmi problematické je, aby čtenáři vůbec přistoupili na tuto narativní cestu, v textu i obrazu. Aby věděli, že slovo i fotografie jsou symbol, do jehož nitra je potřeba se dostat, aby bylo mediální sdělení funkční. Lidé jsou ochotni vstřebávat obsahy doslovné, například výpravné filmy anebo televizní reportáže. Současná česká beletristická scéna je plná těchto „nicneříkajících“ dokumentů, bez metafor, bez barev, bez chuti. Autoři nevyvíjí invenci a čtenáři jsou šťastní, že rozumějí literatuře. Proč ale svět kolem nás ochuzovat o metafory, jež jsou jeho nedílnou součástí? Člověk si je vymezil, a tudíž mají své nenahraditelné místo. Pokud se snažíme vyjádřit svět bez něj, vždycky bude něco chybět.

Nebojujme s nečitelným světem, naučme se jeho symboly rozpoznat a užít si tu nádhernou škálu možností při jeho popisu a zaznamenávání.


PS: Esej byla napsána v rámci předmětu na mediálních studiích.

  • Share:

You Might Also Like

0 komentářů