#19 Den matek: Mrtvej novinář, dobrej novinář

5:13

Máme tu konečně začátek krásného jara/léta 2017. Dnes je Den matek. Přeji vše krásné mé matce i Matce všech bomb (omlouvám se, papa François).




Stejně jako každý týden, i tento uplynulý měl pro mě osobně několik highlightů, které se nedají nezmínit.

Vychrtlé modelky v miniplavečkách, které si „hrály na pláž“ ve vitríně pražského Máje.

Mlaďoučké holky, vychrtlé na kost, pohupující se v rytmu Beach Boys a hlavně – házející očkem na náhodné kolemjdoucí. Ať chcete nebo ne, ti náhodní kolemjdoucí se zastavovali a s jásotem fotili, točili a slintali (při nejlepším).
A to byly jen takové pondělní rozjezdy pro hvězdy.

Protest proti ministru financí a prezidentovi. Proč? Proto.

Akce je na výsost důležitá. Vyjít na ulici a postavit se celým svým tělem, tváří a hlasem za politickou myšlenku není jednoduché a chce to mít odvahu a pevný argument. A to i nyní, kde se zdá, že se lidé stádovitě ovcují na Václavském Václaváku.

Již před osmi lety, kdy jsem jako gymnaziálně angažovaná studentka šla vyjádřit nesouhlas s tehdy ještě nemlaskajícím Jiřím Paroubkem, to byl krok do neznáma. Protestující byli tehdy v ne-pražském městě menšinou a nechat se v šestnácti letech urážet davem rozčilených důchodců, bylo tak tak na naše nervové uzly. Překonat strach z negativní konfrontace, překonat strach vyjít z řady a říct, že se mi něco nelíbí, překonat paniku z davů, …

Tehdy to byla jediná možnost jak vyjádřit názor, volební právo jsem ještě neměla. A byla jsem nadšená, že se vůbec nějakou cestou můžu ozvat. Ozvala jsem se a zbyl mi mimo jiné traumatizující zážitek z kontaktu face to face se Zdeňkem Škromachem. Ale co je důležitější, zůstalo mi i politické odhodlání, a to nejen u voleb. Na politiku se přeci nedá vzpomenout pouze jednou za čtyři roky a v mezičase tvrdit, že nic nezmůžeme a že volební právo je dostatečnou formou demokracie.

Patologická sedlina společnosti?

Součástí demokracie je i pouliční vyřvávání, není to patologická sedlina společnosti, ať už to má ve výkladu znamenat cokoliv. Jak řekl zajímavě jeden spolu-demonstrující: „Ve Francii by už v ulicích plápolaly zapálený auta a popelnice. Ale my to v sobě nemáme.“ Já si však myslím, že to v sobě máme, ale zároveň v sobě máme zakořeněný strach, který ve Francii neznají, protože přeci za vichistické vlády byli všichni v odboji, že…

Je zjevné, že se organizátoři středeční akce dopustili několika zásadních chyb (výběr řečníků, délka projevů, Tomáš Klus…), ale je podle mého více než v pořádku, že se právě ozývají negativní hlasy. Tak to má být. Nezapomínejme však, že se momentálně jedná o jakousi vyšší instanci. Svoboda médií je jednou ze základních stavebních kamenů demokratické společnosti. Ústava je základní listinou právního státu. Pokud se omezí jedno či druhé, nedejbože obé, nastává natolik vážný problém, že semknutí lidí z různých politických a ideologických koutů republiky, je zásadní a nezbytné.

Dnes, v neděli 14. 5., prohlásil prezident republiky při setkání s Vladimírem Putinem v Číně, že novináři by se měli likvidovat. Bonmot!, křičí Ovčáček. Nejen že oba pánové z Pražského hradu vytvořili natolik negativní konotaci ke slovu bonmot, že už ho normálně vyhlížející mluvčí nepoužije, nejen že neznají etymologii slova, nejen že Ovčáček je už míle a míle za hranicí tolerance, nejen že jeho twitterový feed vypadá jako účet patologického úchyla, ale jak proboha někdy někdo může vypustit z úst, že je vtipné, pokud se vyhrožuje likvidací?


Nesměju se. A ani vy byste neměli. 

You Might Also Like

0 komentářů