#6 True story

By E - 10:37

Zatímco si zvrhle vychutnávám čokoládový puding k večeři, běží v televizi po miliónté první série Přátel a vytáčí mě, jak čekají 10 minut pokaždé, kdy řeknou něco rádoby vtipného, abych se stihla zasmát a sama sebe nerušila při sledování zápletky. Fikaný.



Vedle toho ale ještě přemýšlím nad prací, jobem, brigádou, stáží, praxí, … Ne tak, že bych něco konkrétního hledala, spíš přemítám, jakou hraje práce pro dnešní vysokoškoláky roli. Taky patříte mezi skupinu studentů, která v jakémkoliv volném čase maká po kavárnách a obchůdcích, anebo třeba mezi tu, která se snaží dostat na pracovní stáže do těch nejzvučnějších institucí?

Já si zkusila tak trochu obojí. O jedné takové zkušenosti vám dnes povím. Jak to dopadlo? Jen co dokoukám ten díl Přátel, hned vám to řeknu…

Minulý rok jsem chtěla pochytit nějakou zcela novou zkušenost, učila jsem se na bakalářské státnice a měla jsem vyloženě dost akademického prostředí, memorování a intelektuálna. Nenapadlo mě nic lepšího (a já mívám opravdu extrovní nápady), než strávit léto v nějakém příjemném podniku a roznášet kafe. Kafe mám ráda, tak co? Když dostanu nápad, musím ho ihned alespoň rozjet v reálno, neboť jinak bych přes noc vycouvala. Znáte to? Ráno se vzbudíte a řeknete si, že nic dělat nebudete. Proto jsem se naučila jednat impulsivně, v některých případech až příliš.  
„Tak přijďte hned zítra, zkusíte si to a domluvíme se“, odepsali mi hned z prvního podniku. No to je fajn, ne? Nevadí jim, že mám nulové zkušenosti, stačí jim aktivní zájem, ten mi rozhodně nechybí.
Uprostřed učícího maratonu jsem přišla na otvíračku téhle ultrahipstr pražské kavárny, abych si „to zkusila a domluvila se“. Šéf nikde, jen obsluha, která mě okamžitě začala úkolovat tak, jako kdybych už byla součástí týmu. „Uděláš mimosu?“ – „Jasně.“ (V duchu: „Co to je, co to je, co to je a jak to seženu, nasbírám, udělám, uvařím, vymačkám?“) Po hodince kmitavého pohybu, několik „ach“ pohledů od „kolegů“, po pár vtípkách v kuchyni a nemotorném zacházení se skleněnými vitrínami, jsem se začala alespoň minimálně orientovat. Rozuměj – našla jsem si jedinou aktivitu, která mi šla obstojně – zandávání a vyndávání nádobí z myčky.
Po dalších dvou hodinách, kdy jsem se naučila mimosu a teď s tím machruju na spolubydlící, se otevřely dveře. Vstoupila maminka s dítětem. „Dobrý den.“ Automaticky zavolám po tom, co mi bylo vyčteno, že „u nás se zdraví nahlas“ přece. Počkat. Ta ženská je mi povědomá. Vlastně i to dítě. Ne. To je dítě, které hlídám! To byl můj další job v té době – babysitting v jedné francouzsko-české rodině. Jdu pozdravit, motám unavenou francouzštinu, odpovídám na dotazy mé osmileté svěřenkyně, která je najednou nadšená jako měsíček na hnoji, že zná ženu za pultem. Jenže já nesmím obsluhovat, sotva přece vyndám nádobí z myčky. Tak jim alespoň udělám ten fresh džus, který si objednali.
Rozjedu zautomatizovaný pohyb, oloupaný pomeranč hodím do roury, přiklopím víko a pustím stroj. Ozve se zvuk jako z traktoru. Vypnu to, přeskládám a znovu. Teď je to traktor, který se srazil s buldozerem. Navíc jsem nepřiklopila zcela dokonale víko a tak ta jediná vymačkaná šťáva, která se mi povede, končí celá rozstříknutá na úzkostlivě vyčištěném pracovním pultu. A to naprosto všude, v záhybech rychlovarné konvice, v ostatních připravených drincích, na mojí půjčené zástěře, všude.
Za pět minut přijde kuchař, že jim vypadl systém na přijímání objednávek. Navíc mi tu něco nehraje. Doslova. Z přehrávače se přestala linout hipsterské tuctovky jako Imagine Dragons, atd., jaká škoda. Po chvíli přijde šéf a snaží se zapojit elektřinu. Vypadla totiž v úplně celém podniku. Náhoda? Nemyslím si. Je to tak. Vypadla ve chvíli, kdy jsem se snažila rozchodit fresher. Co víc? Fresher se při tom totálně rozbil. „To jste teda rozbila.“ Byla jediná reakce šéfa k mojí osobě.
A moje reakce? Po pečivém umytí pracovní plochy s pětinásobnou omluvou a slibem, že klidně pořídím nový stroj (haha, na tu profi věc bych šetřila asi tak dva roky), jsem couvala a couvala, vrátila zástěru, pozdravila moje známé a s další omluvou jsem pelášila radši na přednášku.

Poučila jsem se. Dokázala jsem si znovu a znovu, že jsem velká milovnice kaváren, ovšem už nikdy nechci být v pozici servírky, ale už vždycky jen jako zákazník. Omlouvám se za svůj nadřazený, posh a možná trochu intelektuálský pohled na věc, ale je to tak. Na státnice jsem se učila s tisíckrát větší vervou, neb člověk, co má obě ruce levé a ještě k tomu sklon ke katastrofálním scénářům, by mohl mít alespoň něco v hlavě.


Nejsem líná, nejsem nepracovitá, nejsem přehnaně zafixovaná na školu, jen vím, že tohle dělat nebudu. Příště si třeba povíme to, jak jsem nakonec skončila na půl roku v korporátu. Ale to už je fakt zase jiná story… 



  • Share:

You Might Also Like

0 komentářů