#8 Láska z metra, islandský ananas a ruská blbost

11:25

Jsem přesvědčená o tom, že středa je takový nejapný společensky uznávaný žertík. Ráno vstanete a zákonitě je všechno špatně. Od ukradené snídaně spolubydlícím až po šlápnutí do desetipalcové brčálové louže.



Všechno všecičko se změní, když si ve vestibulu metra vyklepete špinavou vodu z nový čistý boty, sejdete pár schodů na nástupiště, a co nevidíte – Martin Veselovský v celé své KRÁSE. Jakoby inkognito sedí na špinavém sedátku a kolem něj úctyhodný, tak dvoumetrový půlkruh osobní zóny, kam se nikdo z mých spolučekajících neodváží vstoupit. Je ponořen do čtení. Jsem si jistá, že po ránu ve své čtečce nemůže nalistovat nic jiného než Joycova Odyssea, nebo Baudelairovy básně, prostě to tak musí být.

Nenápadně nastupuji do stejných dveří jako ON, stoupá si na mé oblíbené místo hned naproti, kde je ale stále dost místa pro dva – pro nás dva. Dělám jako by vůbec nic. Teda ne tak úplně. Ostentativně vytahuji svůj pomačkaný Respekt, který otáčím na literární recenze – jako že teda taky čtu, aby bylo jasno. Není jasno nic. Až na významné pohledy všech nově nastoupených osob. Já jsem ale naprosto nad věcí a v duchu se vysmívám všem těm podlézavým pomrkáváním, které MU věnují.

Staroměstská.

Tak nic. Už mám na semináři tak 10 minut zpoždění, takže si na poslední chvíli rozmýšlím jakoukoli bláznivinu a zhrzená neopětovanou láskou vyskakuji z vagónu.

Zase příště, Martine, pokud jsme se sešli ve stejném čase ve stejném vagónu, je naše společná budoucnost už jistě napsaná.



Z jiného soudku:

Jsem tým antiananas.

Událost, která způsobila mnoho pocitů závisti, údivných povzdechů a hipsterského tetelení se -  to když se islandský prezident Guðni Th. Jóhannesson (och, zase trochu tetelení se) nechal slyšet, že by zrušil ananas na pizze. Mnoho let jsem totiž byla přesvědčená, že je to taková česká nechuťárna, že kolem sebe nemáme žádnou exotiku, tak si musíme na pšeničnou placku se šunkou (jako by nestačil chleba s máslem se salámem) nakrájet tropický ovoce. Upřímně si ani nevzpomínám, že bych někdy tuto delikatesku vůbec okusila. Každopádně Island se může pyšnit dosti poklidnou politickou agendou, zdá se. Kde jsou ty časy, kdy hlasití vikingští Islanďané (všech 100 najednou) protestovali proti politikům, kteří se namočili do Panama papers…

Punk už je jinde.

To si myslí i ruská supermodelka Viki Odintcova. Z dlouhé chvíle se totiž vyšplhala na dubajský třísetmetrový mrakodrap. To by nebylo až zase tak punk. Jenže ona se nechala, pověšená pouze za mužskou ruku, bez jakéhokoliv jištění, vyvěsit z pilíře dolů. Hon za followery? Posedlost lajky? No vzhledem k tomu, že jsem se to dozvěděla i já, která o ní v životě neslyšela a nikdy už neuslyší, se to Viki dosyta povedlo.


PS: Jakékoliv srdcervoucí motivy v první části textu jsou mnou samotnou označeny za silně platonické, veškeré černé myšlenky o mně jako o rozvracečce šťastných manželství odmítám. 

You Might Also Like

0 komentářů